středa 19. prosince 2012

Kuky se vrátil.


Bohužel, žádná skromnost, jak jsem psala v předminulém článku, se nekoná. Dnes jsem šla do H&M s cílem nějaké drobnosti do 200 a vypadla jsem s lodičkama a dvěma páry kalhot, dohromady v přepočtu za...  ach, bože! Jsem nemocná a nenávidím se za to.

Nic nestíhám a nestačím, jsem zaneprázdněná a hrozně unavená z toho všeho lítání odněkud někam a naopak. Nejradši bych se na tu školu už vybodla a byla doma, jenže moji rodiče jsou ze starý školy a nepochopí, že můžu mít na každým předmětu tři absence. Táta mi totiž žádnou omluvenku rozhodně psát nebude!

Teď se s ním hádám a štěkám a ani nevím proč. Hrozně si lezeme na nervy, protože jsme oba naprosto stejní cholerici, kteří si v tak hektickém období nadávají za naprostý voloviny. Ano, je to tak, nebojím se tátoj nadávat, protože on mi nadává taky a naučil mě to v dětství. Jinak je ale naše rodina absolutně normální, jen občas nevím, co je to úcta k rodičům. Jsem drzej spratek, jen to řekněte.

Můj věrný společník Kuky.

1 komentář:

  1. Už se domů do té divočiny opravdu moc těším! :D

    OdpovědětVymazat