čtvrtek 31. ledna 2013

L.O.S.T.


Nic mi nejde, nic mi nevychází, latina mi včera utekla o pár bodů. Jo, sesypala jsem se. S pocitem, že na mě M. kašle jsem mu to všechno vyčetla, do toho kina samozřejmě nejedeme, protože pán si usmyslil, že Hobita vlastně vůbec vidět nepotřebuje a na Pí a jeho život nechce, protože tam umírají zvířátka. Nevím, jestli mi to dělá naschvál, ale vždy když potřebuju maximální podporu, nesnaží se mi ji poskytnout (nebo ji jenom nevidím?).

Nevím, mám chuť všechno vzdát. Kéž by se všechno obrátilo nebo mě někdo vysvobodil. Mám toho už prostě DOST. Připadá mi, že komukoliv řeknu, že zkoušky nezvládám a využívám opravných pokusů, kouká na mě jako na naprosto neschopného jedince. Cítím se pak jako debil. Hlavně od mámy je to opravdu příjemné.

Na druhou stranu vím, že nejde o život. Má nejlepší kamarádka už to na vysoké vzdala a odstěhovala se z kolejí, za což ji obdivuji a chápu jí. Jenže já takový neúspěch zažila zatím jen jednou a to v autoškole (hrozná životní kapitola a "vystřízlivění"), jenže to nakonec dopadlo dobře (když nepočítám to, že autem od té doby nejezdím). Jednoduše řečeno, nejsem na neúspěchy stavěná, střední mi šla bez problémů, vše mi vycházelo. Teď nechci být hnusná, prostě to tak je, ale s M. jsem zažila ty nejlepší, ale i ty nejhorší životní stavy, párkrát to opravdu nebyl med. Ale teď se mě to prostě drží. Samozřejmě, že mu nechci nic vyčítat, je jiná povaha než já. Možná se snaží mi pomáhat, ale já jsem slepá a neocením to..

Dnes jdu s kamarádkou na drink a v sobotu na sportovní ples. Když už nebude kino, musím se přeci zabavit jinak.

milaček má novou podestýlku / učíme se latinu / úkoly z latiny - stejně k prdu / chci umět hrát

nejlepší piňa colada buchta / Fredy se bojí foťáku / hrníčky / klasika "strčprst"

pondělí 28. ledna 2013

I just wanna hold ya


Rozloučení bylo pokorné, smutné, ale i přesto hezké a jednoduché (víte, jak to myslím), následné posezení u M. příbuzných doma bylo moc příjemné a hezky jsem se bavila. Mám jeho rodinu moc ráda, občas možná víc než tu svoji (ano, jsem nevděčná, ale znáte to).

Ples byl naprosto skvělej, užila jsem si ho, i když mě M. (nejslušněji řečeno) zlobil a byl na mě nemilý. Ale o to se už postaral někdo jiný, takže tak. Pasuji tento ples na nejlepší z letošní sezóny. Miluju své kamarády.

Hobit nečekaně nevyšel, M. má přirozený talent všechno rušit a odkládat (vzpomeňme si např. na slibovanou večeři na mé narozeniny) a tím mi působit psychické nemoci a trápení.

 Ve škole začínám propadat v mém podání vždy nebezpečné ignoraci a nezájmu. Prostě mi to nic nedává, spíš bere a to zejména mé nezrovnavysoké sebevědomí a můj drahocenný čas. Nervy už jsem poztrácela dávno a příjde mi naprosto zbytečné je sbírat zpátky, protože není dne, aby mě ta škola s prominutím nesrala. Prohlašuji univerzitu Pardubice na nejdebilnější vysokou školu u nás!

debilka si hraje po večerech s asuskem místo aby se učila/ na ksicht už jedině ziaja/ nejlepší snídaně/ zázrak na mou hřívu


čtvrtek 24. ledna 2013

I LOVE HIM


Žiju, je mi fajn, ve škole to absolutně nezvládám a jsem hrozně moc platonicky zamilovaná. Myslela jsem, že se mi tohle může stát jen v pubertě, kdy mě vnitřně ovládal Chris Martin, Chester Bennington a další interpreti pop music a rocku. Ale stalo se to. A jestli se vám to náhodou zdá dětinské, tak ano, souhlasím s vámi.

Věřím, že zítra nebo o víkendu napíši smysluplnější článek. I když nevím. Zítra jdu na smuteční rozloučení, při kterém pořádně propláchnu své slzné kanálky a poté večer na ples (já vím, nehodí se to k sobě!) a v sobotu jedu s M. do kina na Hobita, konečně. A taky se chci v Hradci podívat na nějaké boty na běhání, protože jsem se už najisto rozhodla (ale tentokrát už vážně), že na jaře začnu běhat. Jak dlouho mi to vydrží, je ve hvězdách, ale budu si držet palce.

A kdyby vás zajímalo do koho, že jsem tak zamilovaná:

sobota 19. ledna 2013

If you could see me now.


Tak pondělní zápočet nemám. Úterní zápočet jsem taky neudělala, ale včera byl druhý pokus a ten už snad bude úspěšný, protože nervy na další učení toho hrozného textu už nemám. A v pondělí se mohu těšit na zápočet ze starořečtiny.

Včera jsem byla na motoplese (pro neználky je to ples pro milovníky aut a motocyklů, což já jsem odjakživa, pff) ve vedlejší vesnici a opravdu k němu nemám slov (no, možná jen několik). Pár pleskanců přes zadek od (mě naprosto neznámých) mužů všech věkových kategorií mě sice trochu vykolejily, ale byla jsem ostatními přesvědčena, že toto je na podobných plesech naprosto normální. Zato můj nový křivák poslouchal samé lichotivé připomínky. Nakonec to bylo fajn, byla jsem střízlivá, slušná, usmívající se a po plese jsem měla pocit, že mi hlava z krku upadne, protože jsem nejspíš až moc prožívala písničku od Judast Priest. Opět jsem se přesvědčila, že kluci jsou lepší přátelé než holky.

Nikdy bych neřekla, že ve škole můžu potkat tak skvělý lidi. Troufám si říct, že pár z nich budu brzy moct zařadit mezi mé opravdu dobré kamarády.

Dnes jsem si uvědomila, že s ním mám společného mnohem víc, než jsem si doposud myslela. Co když je to osud? Ne, že bych na něj věřila, podle mě neexistuje. Ale tak proč na něj jinak nemůžu zapomenout a mám pocit, že to tak má být...? Mám zvláštní pocit.

Jdu si udělalat kakao a mrknout na tu starořečtinu (možná).




pondělí 14. ledna 2013

Chceš omáčku na steak?


Dlouho předlouho jsem se nevyzpovídala ve své soukromé zpovědnici a i přesto, že jsem nezhřešila (pokud se nepočítá konzumace všeho jídla za účelem vyhnutí se učení), tak Vám tu něco napíšu. Neříkám, že to bude kvalitní, ale lepší něco než nic a lepší pozdě než-li později.

Tak tedy dobře. Dnes jsem měla první zápočet a dopadl... ještě nevím a vědět ani nechci. Vidím to tak, že už nejspíš začnu nahánět nějaký job, i když co si budeme povídat, to teď taky není žádná prča.

Zítra se vrací M. z Alp, prý žije, nemá žádnou újmu a nechce se mu domů. Jsem moc zvědavá, jestli mi přiveze tu alpskou čokoládu, kterou jsem po něm chtěla (vsadím stovku, že ne!).

Dnes jsem přišla do školy a vypadala jako strýček Fester z Adamsovy rodiny, řasenka skoro až na nose a linky všude jen na očích. Nesnáším tohle počasí. Nesnáším sníh. Studí a je mokrej!

Jinak se mám normálně. Spím nebo se učím. A do konce ledna tomu tak bude i nadále.

Jo a už jsem alergická na slovo volby. Člověk svobodně zvolí svého kanditáta a ostatní mu za to málem utrhnou hlavu a kopnu do ní jako do míče. A ještě, když to je čerstvá osmnáctiletá mládež, která volila prvně. Ach, bože bože. Já chci žít v normálním světě.

Neidentifikovatelný perníčky a kakavíčko. Yumi.

spinkáme/nejlepší krabice z kiku od kamarádky/Fredy/Kamílek a Tom Brok

neděle 6. ledna 2013

Make water better


Za týden mám první zápočty a já jsem slušně řečeno pořádně nahraná. A proto jdu následující týden do školy jen dvakrát, abych tak měla dost času se na to podívat. (...)

V pátek jsem byla na prvním plese této sezóny a byl tak skvělý, že mě musel M. od auta domů nést na zádech, protože mé nohy byly z těch nových lodiček a protancovaném večeru naprosto nepoužitelné.

Ve čtvrtek mi M. odjíždí na pět-šest-bůhvíkolik dní do Alp, takže tu budu sama samotinká opuštěná. Hlavně ať se vrátí celý a živý, lepší zlomená ruka než zaseklá hlava v helmě a ještě k tomu bez těla. Teď přeháním, snad.

Můj nový bobble je úžasný, už mi v kabele pocvrndal učení i diář a dělá divný zvuky. Odpustila jsem mu, přece jen mi čistí vodu.


úterý 1. ledna 2013

Firework


Silvestr byl super, nechodila jsem po čtyřech a má paměť neutrpěla žádnou ztrátu. Bavila jsem se a byla ve skvělé společnosti, ale kdyby se M. nechoval jako patnáctileté dítě, bylo by to možná ještě lepší. Ale i tak na to budu ráda vzpomínat. A ještě jako bonus jsem se hrozně dobře vyspala.

Cítím v kostech, že následujících 12 měsíců bude hodně důležitých co se týče mé budoucnosti. Jsem rozhodnutá, že jestli nezvládnu zkoušky a ve škole to nepůjde, odjedu i za cenu toho, že ho ztratím. Já si totiž nechci pokazit budoucnost a své sny jen proto, že není ochoten na mě počkat.

Dnes jsme se byli s M. kouknout na novoroční ohňostroj u nás ve městě. Je to taková naše (i celého města) tradice, vždy se všichni sejdou na náměstí, podávají si ruce a přejí si na nový rok. Letos jsme sice moc známých tváří nepotkali, ale stálo to za to jako každý rok. Vždy se mi při tom krásném pohledu honí hlavou tolik věcí a zároveň mám prázdno, dělám za uplynulým rokem velkou tlustou čáru a bojím se (i docela těším),  co se bude asi dít následující rok.

Tak jsem na tom svým mrňousoj nastavila scénu ohňostroj a dala se do toho. Jsem spokojená. Jak s uplynulým rokem (přece jen maturita dopadla skvěle a na školu jsem se také dostala), tak s fotkami.