čtvrtek 28. listopadu 2013

still believe


Nevím, co přesně je důvodem, ale během posledních měsíců (odhaduji to tak od července) se ze mě stal celkem optimistický a silný člověk. Kdo mě zná ze základky nebo střední školy, kde jsem spíš uvažovala o smrti než o dlouhém šťastném životě, musí se mnou souhlasit, že jsem už někde jinde. Dovoluji si říct, že i rozumu jsem trochu posbírala a mé názory dostaly pevnějšího charakteru.

Ovšem sny jsou motorem mého života neustále. Je důležité, možná i nejdůležitější, věřit.

A já si to nechám příští týden napsat černý na bílým, už navždy to bude se mnou spojený, kamkoli se hnu, ponesu to na zádech..

Však to ještě uvidíte.

See ya later.


neděle 24. listopadu 2013

fun, love, wild


Kdybych mela cas, penize a kolem sebe neustale akcni lidi, vymetla bych vsechny akce, koncerty a party v okoli i daleko za hranicemi naseho kraje (tady je dulezita ta zmínka o penezich). Ale obcas se najde i nejaky ten schopny clovek (ci dokonce par lidi v tom lepsim pripade), se kterym si vyhodim z kopejtka a zaziju s nim par skvelych, kdyz okolnosti dovoli i alkoholovych, chvil. A ted jsou tady.



K.O.Wixfest 27.7.2013- Vypsana Fixa, Korn revival a jinak taky Jay Diesel a takovy ty podivny existence. Bez alkoholu, protoze jsem sla dalsi den na krev. Bylo to skvely. Proste skvely.

pátek 15. listopadu 2013

Love is not about how much you say I love you...


... but how much you prove that it's true.

I když je to jiný než tenkrát, není to horší. Je to lepší, mnohem lepší, krásnější a silnější. Už to vím.

Miluju ho, neuvěřitelně. A řekněme si na plnou hubu to klišé, udělala bych pro něj vše. Klidně bych si ho vzala, teď hned (jen bych se asi převlíkla, v teplákách a vytahanym tričku s Che Guevarou, no nic moc).

Životní jistota. Už nikdy nebudu pochybovat. Já jsem zase já.



čtvrtek 14. listopadu 2013

atomic bomb


Jestli jsem v minulém článku psala, že to se mnou není lehký, tak se musím sama sobě omluvit, protože vzhledem k tomu, co se teď děje, tak to se mnou musí být nejlehčí na širosvětě.

Mám ráda změny, ale tahle je tak razantní, že mě to děsí. Nemyslím to tak, že jsem byla tak dlouho zvyklá na něco/někoho jinýho a to je teď pryč, ale prostě.. jak to říct. Je to tak strašně odlišný. Já nevím, asi jsem to prostě zase podělala, no. Nevím, co mám dělat. Vím ale, že když pro někoho nejsem nb. 1, tak je někde chyba.

A kvůli tomu mě štve i všechno ostatní, jsem taková, že si vylejvám  vztek na ostatních lidech. Ano, jsem zlá. Doma se hádáme, jsem nervní a pomatená, přecitlivělá (v úterý mě málem rozbrečelo i 25 minutové zpoždění vlaku, nejspíš na to měla vliv pozdní noční hodina), děda leží furt v nemocnici, akorát ve škole mám klid. Po roce jsem si tam našla holky, které můžu s klidným srdcem nazvat kamarádkami. "Hezký" na tom je, že každá máme nějaké problémy a navzájem si pomáháme a podporujeme. Ten pocit je moc fajn.

Fotky mých holek, tuším, že ze začátku srpna. Prostě tenkrát, kdy ještě vůbec nic nebylo jako teď.


povinná očista