čtvrtek 14. listopadu 2013

atomic bomb


Jestli jsem v minulém článku psala, že to se mnou není lehký, tak se musím sama sobě omluvit, protože vzhledem k tomu, co se teď děje, tak to se mnou musí být nejlehčí na širosvětě.

Mám ráda změny, ale tahle je tak razantní, že mě to děsí. Nemyslím to tak, že jsem byla tak dlouho zvyklá na něco/někoho jinýho a to je teď pryč, ale prostě.. jak to říct. Je to tak strašně odlišný. Já nevím, asi jsem to prostě zase podělala, no. Nevím, co mám dělat. Vím ale, že když pro někoho nejsem nb. 1, tak je někde chyba.

A kvůli tomu mě štve i všechno ostatní, jsem taková, že si vylejvám  vztek na ostatních lidech. Ano, jsem zlá. Doma se hádáme, jsem nervní a pomatená, přecitlivělá (v úterý mě málem rozbrečelo i 25 minutové zpoždění vlaku, nejspíš na to měla vliv pozdní noční hodina), děda leží furt v nemocnici, akorát ve škole mám klid. Po roce jsem si tam našla holky, které můžu s klidným srdcem nazvat kamarádkami. "Hezký" na tom je, že každá máme nějaké problémy a navzájem si pomáháme a podporujeme. Ten pocit je moc fajn.

Fotky mých holek, tuším, že ze začátku srpna. Prostě tenkrát, kdy ještě vůbec nic nebylo jako teď.


povinná očista


prostě venkov

pohladit

podrbat

a necrcat se (pro ty co nevědí, její otec je netopýr)


stav pred bouri

stav po bouri


Žádné komentáře:

Okomentovat