neděle 20. července 2014

music makes me happy


Ten rozchod jsem vzala za špatný konec. Opíjela jsem se, brečela na rameni snad každému, kdo mi ho byl schopný podstrčit a nadávala na H. u každého, kdo mě hodlal poslouchat. Byla to chyba. Už se nelituji, cíleně se neopíjím a začínám zase žít. Hledím do budoucna, těším se na nové lásky (ale žádnou nehledám) a jsem zase sama sebou. Nikdy nebudu H. omlouvat, v životě nepochopím jeho jednání a nechci s ním mít nic společného. Ale třeba budu za pár měsíců či let mluvit jinak, M. jsem nicméně taky dokázala odpustit a jsem schopna se s ním normálně bavit.

Hodně mi v tom pomohli přátelé a ségra. A vlastně taky naši. Mám je moc ráda. A taky knihy a hudba. TAHLETA:

Ed Sheeran

Jeho prostě miluju. Jasně, je to samý love, broken heart, wonderful, you're beautiful, atd atd, ale u něj mi to nevadí. U něj je to úplně něco jiného. Asi mi jeho hudba dává naději nebo něco na ten způsob (sem trapná, já vím)..
Kliknutím otevřete song na youtube.




Klaxons

Dost zřetelná odlišnost od Eda. Jsou jiní a dokonale zapadají do mého světa.




TheSoundYouNeed

Hudební radiová stanice. A moc dobrá.






Chtěla bych být někde daleko. A zapomenout na vše.


středa 16. července 2014

Sonia na tripu... Paris


Paříž byla krátká, deštivá, chaotická, ale i krásná a impozantní. Kdyby nás nechytl mega slejvák, při kterém šneci a žabí stehýnka plavali ulicemi, tak by to bylo téměř bezchybné. Kdyby nebyla ta konference na podporu demokracie v Iránu (nebo Iráku nebo Itálii, no rozhodně to bylo vod I), při kterém jsem byla málem ušlapána davem (či otrávena kari bagetou), bylo by to vůbec perfektní. Kdyby nebylo v našem zájezdu pár dementních lidí, kteří jeli do Paříže za účelem se opít nebo najít novou lásku (viz starší delegát z vedlejšího autobusu a 18-ti letá dívka z našeho, což mělo za následek "pár minut" zpoždění našeho odjezdu), tak bych si to nejspíš užila i přes ten déšť.

No, víte jak, lepší než drátem do voka.

Asi by to chtělo pár informací. Odjížděli jsme ve čtvrtek 26.6. a přijeli v neděli 29. V pátek jsme dorazili do Paříže, šli na konferenci (stávku, demonstraci, říkejte tomu jak chcete), kde byla bílá rasa v (až příliš) výrazné menšině, mávali tam vlajkama s nějakou ženou (myslím, že se jmenovala buď Maryam nebo Miriam), dostali tam 2x kari bagetu s malou kolou, ze které by opravdu nebylo do zpěvu ani židům v Osvětimi (podle mě to bylo ze psa nebo bílých dětí, které tam mezitím ušlapali). Po x hodinách, ve kterých jsme půjčenými sluchátky poslouchali x amerických, francouzských, německých, a dalších (globus hledat nebudu) senátorů a ministrů a nevim čeho, (tedy, já si raději naladila nějaké francouzské rádio a poslouchala Rihannu a Justina Timberlaka), jsme odjeli na hotel. Ten se mi líbil, měli tam i mejdlíčka. Druhý den jsme měli volný, logicky jsme šli do centra, abychom vyfotili nějaké to selfíčko a hodili to hned na insta (kdybych nějakej měla). Slejvák. Hroznej. Mokro. Všude. Po obhlédnutí památek (viz fotky), jsme s holkama mokré, hladové, unavené nastoupily do autobusu a doufaly, že už nás nic hrozného nečeká a těšily se na ČR (inu, ano,  je to tak). Následovalo rozhořčení ze zpoždění našeho odjezdu díky velmi romantickému vzplanutí dvou duší (viz první odstavec). Ale nakonec jsme dojeli do Prahy a potom domů. Ámen.