pátek 1. srpna 2014

learn to fly


Je to tak zvláštní, nedomyšlený a smutný, když se dva lidé, kteří spolu strávili dlouhé měsíce či roky, sdíleli spolu lože, smáli se, říkali si hezký věci a navzájem si naslouchali, k sobě ze dne na den chovají jako cizí. Jeden druhému nestojí ani za pořádný pozdrav, úsměv a pár slov. Přitom vás ten dotyčný zná jako málokdo, zná vaše tajemství i vaše tělo. Ale tak to prostě chodí.

Dneska se mi zdál báječnej sen a já si uvědomila, že existuje a existoval jen jediný člověk, ke kterému sem kdy cítila opravdu hluboký cit. Znám ho tolik let, byl blízko a já měla tolik možností, ale všechny jsem nechala utéct. Mám pocit, že jsme na stejné vlně a o to je těžší to nechat být. Už má jiný život, jiný život s někým jiným.

Od září budu se ségrou bydlet v Pardubicích. Děsím se toho, ale také se těším. Na nový zkušenosti, lidi, všechno.. Ale to neznamená, že zapomenu na ty "staré", které mám tady doma. Nikdy je nenechám odejít, myslím, že o to víc si jich budu vážit, když je neuvidím tak často.

Chci se naučit žít bez lásky. Ale říkám si, že právě to je můj účel, to, čím jsem svá. Miluji, když někoho miluji.. tedy když miluje i on mne. Logicky.